Napsali o nás: Rozhovor s Pavlem Kohoutem - Tvrdá pravda o půstu, týdeník Téma

Jak na půst a kdy naopak nepůsobí dobře na zdraví člověka? Pro týdeník Téma poskytl rozhovor doc. MUDr. Pavel Kohout, Ph.D., přednosta Interní kliniky 3. LF UK a TN na téma půstu mj. v souvislosti s léčbou diabetu.

Na hlad byli zvyklí už naši dávní prapředci, když neuspěli při lovu. Později podstupovali půst dobrovolně z náboženských či kulturních důvodů. Dnes se zas nejrůznější drastické diety považují za efektivní způsob, jak zhubnout, a jejich zastánci tvrdí, že nám pomohou od epidemií civilizačních chorob. Docent MUDr. PAVEL KOHOUT, Ph. D., přednosta Interní kliniky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a TN v Praze a vedoucí nutričního týmu TN, ale tak optimistický není. „Hladovění je pro nás energeticky nevýhodné,“ varuje.

*Kdy jste se naposledy postil?

Půst pro mě má smysl jen v okamžiku, kdy je člověku z nějakého důvodu špatně, tedy pokud má například střevní infekci. Pak má smysl zastavit jakýkoliv příjem potravy. Úmyslně jsem tedy žádnou hladovku z léčebného ani zdravotního důvodu nedržel. Možná by bylo zajímavé vyzkoušet, co to s člověkem udělá po stránce psychické, ale nemyslím, že je to rozumný důvod. * Ani k redukci váhy? Ne. Když je organismus v půstu, začne se adaptovat na nižší energetický příjem, takže hubnutí nepůjde tak rychle. Jakékoliv léčebné hladovky, naordinované za účelem hubnutí, jsou strašně nefér. Klient sice za ten týden nebo deset dní zhubne, ale počítejte s tím, že zhruba dvě kila z toho byla obsahem trávicího traktu. Navíc při kyselé reakci, která v těle při hladovění vždy nastává, dochází k větší diuréze (vylučování moči, pozn. red.). Jinými slovy, dotyčný se častějším močením více odvodní. Takto „shozená“ kila pak po skončení hladovky samozřejmě velice rychle nabere zpět. * Nemluvě o jojo efektu. Nebo se pletu? Nepletete. To, co je na jojo efektu nejnebezpečnější, je fakt, že když rychle redukujeme váhu, tak ztrácíme jak podkožní tuk, tak i svalovinu. Pokud pak člověk po návratu ke své původní stravě znovu přibere, je to ve formě tuku, nikoliv svalů. Čili mění se složení těla k tomu nevýhodnému, kdy klesá poměr libové tělesné hmoty a roste poměr tukové hmoty. Jojo efekt hrozí u všech redukčních režimů, u hladovky o to více. Protože čím méně člověk jí, tím větší podíl energie získává ze svalů. * Pojďme vysvětlit, co se vlastně v našem těle děje během hladovění. Nejprve tělo spotřebovává vlastní zásoby cukru. Jenže ty stačí na pouhých 12 až 24 hodin. Na začátku hladovění, tedy než si organismus zvykne na snížený příjem energie, spotřebovává bílkoviny z vlastního těla. A ty jsou především v našich svalech! Teprve po třech nebo čtyřech dnech přechází metabolismus hladovějícího těla do fáze, kdy začne šetřit i vlastní bílkoviny. Dostává se totiž do takzvané ketózy, což je kyselá reakce, kdy organismus začne z mastných kyselin a aminokyselin v játrech vyrábět tzv. ketolátky, kterými nahrazuje cukry. Ty se tvoří v játrech v situaci, kdy poklesnou zásoby glykogenu (tzv. živočišný škrob, pozn. red.). Jsou tedy využívány jako zdroj energie (na tomto principu stojí populární ketodieta, založená na nízkém podílu sacharidů ve stravě; příjmem tuků při ketodietě se navodí stav, kdy tělo údajně šetří vlastní bílkoviny, protože energii získává štěpením dodaných tuků, pozn. red.). Nicméně při hladovce si tělo během prvních čtyř dnů hladovění „sáhne“ pro zásoby právě do aminokyselin, které jsou v bílkovinách našich svalů. Udává se, že u zdravého člověka je denní obrat okolo 0,6 až 0,8 gramů bílkoviny na kilogram tělesné váhy. Zdá se, že to není mnoho. Ale při hmotnosti 80 kg je to celých 50 gramů bílkoviny z našich svalů. Tolik denně spotřebuje náš organismus do doby, než přejde do fáze šetření, pak se podíl spotřebovaných bílkovin mírně snižuje, ale stále je vysoký. To je vysoká cena. Proto si myslím, že vyloučit veškerou stravu kvůli zhubnutí je zatraceně drahý špás. * V nedávno vydané knize Kompletní průvodce půstem se ale například píše, že paměť našeho těla půsty zná. Pamatuje si je prý z dávné historie, kdy jsme se běžně postili nebo jsme nejedli, protože jídlo nebylo.

Ano, náš organismus je na hladovění přizpůsobený. A to tak, aby v případě hladovky nezemřel, abychom přežili. Právě tyto adaptační mechanismy jsou to, co nás dnes trestá. Protože kromě toho, že jsme schopni přežít bez jídla, jsme adaptovaní také na velkou pohybovou aktivitu. Když se vrátíme do paleolitu, mezi lovce a sběrače, tedy do doby, kterou dnes někteří výživoví poradci tak rádi propagují v podobě paleodiety, zjistíme, že tehdejší pralidé žili stejným způsobem, jaký dnes vidíme u divokých zvířat.

*A to?

Celý den nedělali nic jiného, než že sháněli potravu. Chodili, běhali, protože se snažili dohnat či uhnat nějaké zvíře, cestou sebrali kdejakou jedlou bobuli, co našli. Za jeden den indiánským během urazili běžně dvacet až třicet kilometrů. Rozhodně souhlasím s tím, že je špatně, když dnes konzumujeme příliš energeticky bohatou potravu a k tomu máme málo pohybu. Avšak opakem tohoto režimu zcela určitě není hladovění. Tím je odpovídající pohybová aktivita a omezení vysokokalorické stravy. Znám i lidi, kteří podobně jako lovci a sběrači jedí jednou denně, ale mají k tomu dostatečnou fyzickou aktivitu. Obecně ale tento model není možné použít k hubnutí, protože je pro nás energeticky nevýhodný. Po většinu dne totiž pojede organismus v úsporném módu. Důvod, proč se dnes doporučuje jíst vícekrát denně, je ten, aby naše tělo nebylo nuceno energií šetřit. K tomu potřebuje určitou stálou hladinu cukru v krvi. Lítat z extrému do extrému našemu tělu určitě nepomůže.

*Umírněnost či asketismus v jídle a pití má ale i kulturní a náboženskou tradici.

Samozřejmě, jsou určité směry, jako buddhističtí mniši a jogíni, kteří se snaží při meditacích omezit své tělesné potřeby, a proto nejedí. Využívají půst spolu s holotropním dýcháním k tomu, aby se dostali do určitého stavu posunutého vědomí. Nejsem tak velký odborník, abych řekl, jestli je to správně či ne, ale respektuji, že to patří k jejich způsobu života. Vždy mě ale přivádí k úžasu, jak někteří lidé vytrhnou jediné dietní doporučení z kontextu a snaží se ho aplikovat. Dříve to byly například zásady makrobiotické stravy, kdy někteří výživoví odborníci doporučovali jíst to či ono. Vždy jde ale o komplex mnoha kroků a zásad, které je dost obtížné použít a správně dodržovat v naší zrychlené době. Stejné je to s půstem. Copak se ten, kdo ho dodržuje, na celý den zastaví, zůstane v klidu a medituje jako ten buddhistický mnich ?  *Hádám, že něco podobného potkalo paleodietu.  Pravděpodobně ano. Popravdě, na každém tomto směru se dá najít něco rozumného, včetně zmíněné populární paleodiety. Pokud má člověk velkou fyzickou aktivitu a sníží množství sacharidů ve stravě, nahradí je zeleninou, tedy přisune do těla větší množství vlákniny a antioxidantů, budiž. To určitě rozumné je. Ale pokud ji někdo pojme tak, že nebude jíst chleba, ale pouze maso, tak je to naprostý nesmysl vytržený z kontextu. A zcela jistě u takového člověka k ničemu dobrému nepovede.

*Mnohá z těchto doporučení ale šíří sami výživoví poradci…

Víte, mám pocit, že mnozí z nich si tímto způsobem hledají klientelu, snaží se najít nějakou senzaci, aby na sebe strhli pozornost a zviditelnili se. Moje motivace k tomu, co říkám, je naprosto jiná než jejich. Nechci sám sebe popularizovat, nad každou otázkou, co řeknete, se snažím dobře zamyslet a odpovědět tak, abych vše uvedl na pravou míru a nikoho nepoškodil. Mnohým nutričním poradcům je ale jedno, jestli říkají pravdu a zda to, co hlásají, někomu pomůže, nebo mu ublíží. Jsou zaslepení svojí vizí či myšlenkou, ale za samotné pacienty už nemají žádnou zodpovědnost. Nám pak do nemocnice chodí dívky s poruchami příjmu potravy nebo podvyživení lidé, pacienti s osteoporózou, poškození nesmyslnými eliminačními dietami, jen proto, že jim někdo „vymyslel“ bezlepkovou nebo bezlaktózovou dietu. A k tomu všemu si tady ještě máme hrát s nějakým půstem, o kterém budeme říkat, že je zdravý? A budeme na to téma vydávat články a knížky? Když připustíme, že hladovět je zdravé, chytne se toho velice křehká populace pubertálních a prepubertálních dívek. Od toho pak chybí opravdu jen velmi malý krůček k anorexii nebo mentální bulimii. A ještě větší problém je, když si výživoví specialisté vezmou do úst nějaké lékařsky potvrzené a nezpochybnitelné tvrzení a dají ho do souvislostí, které jsou naprosto zrůdné.

* Třeba že při půstu stoupá hladina růstového hormonu a že je to dobře? Stoupá? A je to dobře?

Jestli stoupá, nevím, ale předpokládám, že autoři tohoto tvrzení si přečetli nějakou studii, která dokazuje, že během hladovění hladina tohoto hormonu skutečně vzroste. Já se ale ptám, k čemu je to dobré? Protože v okamžiku, kdy jsou uzavřené růstové štěrbiny (v růstových štěrbinách se nachází vrstva buněk, díky nimž dochází k prodlužování kosti, na konci puberty se štěrbiny uzavřou a jedinec přestává růst, pozn. red.), už člověk těžko vyroste do výšky. Zvětší se mu brada nebo nos, tak jak je tomu u akromegálie (hormonální porucha spojená s nadměrnou produkcí růstového hormonu; zvětšují se obvykle koncové části těla, nejčastěji články prstů, nos, brada, pozn. red.). To bude opravdu príma (ironicky)!

* A co je pravdy na tom, že půst dokáže zlepšit inzulinovou rezistenci, tedy stav, kdy organismus nemůže dobře využít svůj vlastní inzulin, což je jedna z hlavních příčin vzniku diabetu 2. typu?

Je to tak, s tím souhlasím. Důvod vzniku inzulinové rezistence, tedy jakési necitlivosti organismu k produkovanému inzulinu, vzniká, zjednodušeně řečeno, z nadbytku cukrů v krvi. Když je glukózy v těle dostatek, inzulin se zanoří do nitra buňky, kde funguje jako klíč, to znamená, že uzamkne glukózové kanálky, aby do buňky neproudil další cukr. Jeho nadbytek by totiž vybudil buňky v našem těle k výrobě velkého množství energie, tím by se přehřály, což by mohlo vést až k jejich zániku. Kaskáda těchto dějů je v těle zdravého člověka s přiměřenou hladinou cukru v krvi udržována v rovnováze. Nadbytek energeticky bohaté stravy ale vede k tomu, že ß-buňky v Langerhansových ostrůvcích (část slinivky, která produkuje hormony, pozn. red.) vyrábí nadbytek inzulinu, což časem může vést až k tomu, že tělo bude vůči účinkům tohoto hormonu rezistentní, tedy necitlivé. Půstem to dokážeme změnit. Když jsem ještě pracoval v nemocnici Hradci Králové, využívali jsme léčebnou hladovku u obézních stopadesátikilových pacientů, kteří užívali až 160 jednotek inzulinu denně. Tohle byl takový razantní krok, který dokázal inzulinovou rezistenci změnit. Ale já se ptám, proč to dělat takto razantně? Navíc – jak dlouho si tento režim člověk udrží?

* Co tedy radíte?

Úplně stejně pomůže člověku s inzulinovou rezistencí, pokud přestane konzumovat sladké, tedy sníží příjem složených sacharidů a začne být fyzicky aktivní. Jedině toto opatření bude mít trvalý efekt. Nejsem proti tomu, aby se takový režim nastartoval třeba jednodenní hladovkou, na kterou pak navážu změnou dietního režimu. Určitě ale nemůžete čekat, že se inzulinové rezistence a diabetu 2. typu zbavíte tak, že se budete celý týden cpát a pak si jeden den střihnete hladovění.

* Může takový půst snížit hladinu glukózy na nebezpečnou úroveň, tedy až do hypoglykémie (pro zdravého člověka jen nepříjemný stav, který se projevuje třesem, pocením a zrychleným pulzem, diabetika ale může ohrozit na životě, pozn. red.)?

Správná otázka. Záleží na řadě okolností, především na zásobách glykogenu. Hodně hubený nebo vyčerpaný člověk, případně pacient s jaterním onemocněním si může „vyrobit“ hypoglykémii i přes noc. Pokud je ale člověk zdravý a má dostatečnou svalovou hmotu, kde jsou uloženy zásoby glykogenu, velmi pravděpodobně u něj k nebezpečnému poklesu krevního cukru nedojde. Po čase se ale i u něj hladina cukrů sníží a dostane hlad. Což je pro organismus určitý stres, se kterým se tělo vypořádá tak, že začne vyrábět katecholaminy, tedy stresové hormony. Pro jejich výrobu ale musí tělo sáhnout do zásob glykogenu, tedy opět do našich svalů. Dříve nebo později tak přejde organismus z glukózového metabolismu do ketózy, kdy jako náhradní zdroj energie volí tuky.

* Má pro nás tento stav, tedy ketóza, i nějaká rizika? Kromě toho, že před tím spotřebovává tělo bílkoviny z našich svalů…

Začínáme i jinak myslet. Mimochodem přísné ketodiety se využívají u dětí nebo pacientů s epilepsií, na které nezabírají žádné léky a nedá se dělat už nic jiného než se pokusit ketózou změnit spektrum mediátorů v mozku (chemická látka, která slouží k přenášení nervových vzruchů, pozn. red.). Pro jinak zdravého člověka je ale samozřejmě velice nebezpečné si takto pohrávat s mediátory ve vlastním mozku. U lidí s určitou dispozicí to totiž klidně může vyvolat deprese či jiné psychiatrické onemocnění.

* Neoceníte jakožto gastroenterolog (specialista, který se zabývá diagnostikou a léčbou onemocnění zažívacího traktu, pozn. red.) půsty ani z hlediska očisty střev? Takové léčebné klystýry byly svého času velice populární.

Šlo o módní trend, jež měl přitáhnout lidi do ambulancí, které byly k tomuto účelu vytvořené. Žádný smysl ani pozitivní zdravotní efekt to nemělo. Zrovna tak nemá cenu doufat, že po zdravotní hladovce se nám nějak zázračně detoxikují střeva. Pokud lidé touží po takovém střevním „detoxu“, ať sníží množství energeticky bohaté stravy, tedy sladkého a tučného jídla, a zvýší přísun vlákniny, která živí bakterie v našem tenkém a tlustém střevě. Je naprosto iluzorní si myslet, že pokud nebudeme jíst, nebude ve střevech žádný život. Pokud tyhle potvůrky nedostanou substrát, kterým by se živily, začnou se požírat navzájem, složení střevní mikorbioty (mikroorganismy, které žijí v trávicí soustavě, pozn. red.) se změní a v konečném důsledku může dojít i k poškození střevní bariéry. Takže bakterie, které ve střevě zůstanou, se pak odtud mohou přemístit do těla. A to rozhodně nechceme.

* Jaké největší nepravdy či lži se podle vás o půstech tradují?

Že dobrovolný půst je zdraví prospěšný a že vychází z toho, co dělali naši prapředci. Nedělali. Nikdo nehladověl dobrovolně. Ani naše prababičky, ani člověk v době kamenné. Kdyby měl takový lovec šanci se tehdy pořádně najíst, tak nedělá nic jiného. Hladověl, protože zrovna nic neulovil. Také na půsty našich babiček se musíme dívat v historických souvislostech. Není pravda, že se postily kvůli svému zdraví. Tříměsíční masopust, tedy omezení konzumace masa, byl vynucený tím, jak tehdy lidé žili. Hospodářská zvířata museli pozabíjet, aby se sami uživili ze zbytků obilí. Církev byla chytrá v tom, že k tomu přidala i duchovní rozměr. Postění obalené do náboženství pak bylo samozřejmě přijatelnější pro většinovou populaci. Ale nehledejme v tom žádnou hlubokou starověkou moudrost, která nás dovede k dlouhověkosti. My už déle žijeme, díky pokročilé medicíně, lékům na infekce, vysoký cholesterol, tlak a vyspělé kardiologii, kdy lékaři zavedou stenty do věnčitých tepen (malé trubičky, které zajistí průchodnost ucpané tepny, pozn. red.) dříve, než dojde k poškození srdce infarktem myokardu. Pokud k tomu přidáme i střídmost a fyzickou aktivitu, budeme se dožívat věku ještě vyššího. Za největší nesmysl a zlo ale pokládám půst při nádorovém onemocnění – s podivnou úvahou o vyhladovění nádoru. Tam se jedná o velké riziko a velké nebezpečí, kdy dojde k naprostému vyčerpání organismu, k těžké podvýživě, která oslabí pacienta natolik, že není schopen podstoupit operaci, chemoterapii nebo léčebné ozáření. V tomto případě je doporučování půstu naprostý zločin.

Zdroj: týdeník Téma (Metro)
Datum vydání: 18. 1. 2019
Autor: Silvie Králová