Celý článek

Jak jsem se seznámila se svým žlučníkem

Všechno je jednou poprvé - a když mne uprostřed běžného dne pražského důchodce sklátila prudká bolest v zádech a břiše, začala jsem omdlívat a mezitím zvracet, projela jsem se sanitkou do Thomayerky. Máme ji za rohem, byl to fofr. Odvezli mne rovnou na příjem interny, do pavilonu A4. Říkala jsem si "a máš to holka za sebou, to máš za svý sklony všechno rozchodit, migrény, nízký tlak, vysoký tlak, po zánětu žaludku, křečové žíly, studenti si tu na tobě udělají doktorát, jenže ty to možná už neuvidíš". Žlučník mne tedy nenapadl, měla jsem dojem, že jsem vlastně chronicky skoro zdravá.

Tělo mi odešlo už doma, potíže s orientací a artikulací mi nedovolily ani poděkovat osazenstvu záchranky za vlídnou péči a rychlé předání na příjem interny - zajímavé, jak mozek přesto všechno registroval a nemám problém si vybavit podrobnosti ze chvil, kdy jsem byla příčetná jen napůl. Vím, jaký byl na příjmu fofr, několik případů najednou, přesto se kolem mne sestry točily, pomáhaly, pozorný pan doktor mne hodně pečlivě vyšetřil. A celou dobu jsem vnímala jejich snahu mi opravdu pomoci, ne že tam jen chodí do práce. Synové říkali, že na příjmu jsem byla přes dvě hodiny, ale ony se tam dály věci. Jednak se mnou leccos prováděli, taky ale přijali pacienta, už asi známou firmu - prášky zapít alkoholem, pak se projet do nemocnice, dají ho dohromady a za týden je tam zas... Sebeovládání je asi základem práce zdravotníka :-))

Nebudu to natahovat, laskavé chování a snaha ulehčit mi jak v bolestech, tak na duchu pokračovala i na oddělení, kde jsem si další dva dny poležela. Léčili, jak nejlíp uměli, našli několik dalších ošklivostí, které se mi v těle ukrývají. Ale to všechno přehlušuje moc hezký pocit, že jim tam nebylo jedno, jak mi je. Že kdykoliv jsem se zeptala, snažili se vysvětlit, poradit - a nebyl to jeden člověk, ale od uklízeček (mimochodem dobrých) a pomocného personálu přes sestry a lékaře vlastně všichni. Jméno si pamatuju jen jedno:
MUDr. Jiří Urban, byl fajn. Ale můj dík patří všem, kteří při mém seznámení se žlučníkem asistovali, díky Thomayerko.

A mimochodem, Thomayerova nemocnice je poněkud obstarožní kráska, potřebuje lifting a vlastně celkovou rekonstrukci. Ale osazenstvo, to má na nějaké úrovni, věřte jí. No, že jsem si vzpomněla - při odchodu jsem na schodech potkala toho přijímacího pana doktora - ani jsem mu neřekla Sbohem, zrovna poslouchal z mobilu nějakou ne moc dobrou zprávu, nešlo to. Tak sbohem, páni doktoři, nemáte to lehké, to nikdo, ale práci odvádíte skvělou.

Jarka Halamková